Říjen 2013

Můj názor na náboženství

22. října 2013 v 11:24 | Choi Mari
Bude se jednat jen o můj názor, takže si ho, milí věřící, neberte příliš k srdci.

Světová náboženství v mých očích nemají smysl. Jsou v nich myšlenky, kterým věřím. Ale jako celek mi to příjde nelogické. Například v křesťanství: Jak můžou být andělé bezpohlavní? To by se jim pak nemohli rodit malý andílci a hezky rychle by vymřeli. Pro mě jsou prostě andělé holky a kluci.
Líbí se mi Desatero přikázání. To jsou velmi hezké myšlenky. Kdyby lidé nekradli, nevraždili a nepodváděli se nazvájem, byl by svět ihned o hodně hezčí.
Líbí se mi taky některé buddhistické myšlenky. Špatné činy negativně ovlivňují mojí duši a duše je to nejcenější, co mám. To je jedna z věcí, které nejvíc věřím. Proto jsem čestný a naivní blbec a nejdu si pro všechno přes mrtvoly. Proto o spoustě věcí říkám, že je to špatné a že to prostě udělat nemůžu. Mohlo by ublížit mojí duši a nic cenějšího už nemám.
Jsou i taoistické a kunfuciánské myšlenky, které se snažím dodržovat, ale to jsou spíš filosofické směry.

Takže, náboženství jako celek, dle mého názoru, není vůbec logické. Ale některé myšlenky jsou geniální a lidé by se jimi měli řídit.

A Chinese ghost story

21. října 2013 v 14:09 | Choi Mari |  Čínské filmy a seriály
A Chinese ghost story, někdy také A Chinese fairy tale, je příběh o lásce mezi démonem a člověkem.
Příběh se odehrává v Černých horách. Ning Cai Chen je vyslán do vesnice v Černých horách. Pocestě dostane žízeň a chce se napít vody ze studny. Ale skupina pracovníků, co se vrací kolem studny zpátky do vesnice ho chytne a chtějí mu useknout obě ruce. Za krádež vody. Té je totiž v téhle vesnici opravdu velký nedostatek.
Ning Cai Chen má štěstí, že je úředníkem a má k tomu i pečeť, co to dokazuje. Vesničané se mu svěří se svým problémem s vodou a on se rozhodne, že s tím něco udělá. Vydá se tedy do hor hledat vodu. Dají mu k tomu i pár pracovníků. Vlastně zločinců odsouzených za vraždy. Což začne být Ning Cai Chen podezřelé. V horách jsou totiž démoni. Jenže kdyby mu to vesničané řekli, kdo by šel hledat vodu?

Příběh je klišé, ale i tak se mi film líbil. Všimla jsem si, že Číňané mluví příšerně rychle. Jak to stíhají? To i já oproti nim mluvím pomalu. Jen se mi nelíbilo, že démony představovali pěkné mladé dívky.


Čeho se bojím

21. října 2013 v 12:02 | Choi Mari
Po tomhle článku si asi většina z vás bude myslet, že se bojím každého stínu a sama ani nevylezu z domu. Částečně to asi bude pravda. Ale věřte mi, že se to snažím překonávat.

Tma
Já se tmy opravdu bojím. Sama bych potmě nikdy nešla lesem. Dokonce bych ani nešla ven se psem, kdyby byli v naší ulici zhaslé lampy. (Tomu věřte, to jsem vážně udělala.) Hodně lidí se tmy bojí. Moje kamarádka při studiích na VŠ někde zjistila, že strach z lesa a ze tmy máme zakořeněný už z pravěku a proto není snadné se ho zbavit.

Pavouci + většina hmyzu
Miluji motýli a vážky...ale ráda bych, kdyby zbytek hmyzu, a pavouci k tomu, vůbec neexistovali. Nic proti včelám nebo beruškám...ale pavouci a takoví ti ošklivý brouci...ty já vážně nemám ráda. Hmyz mi tedy přijde "jen" odporný, ale pavouků se bojím. Nic proti hadům. Klidně bych sebrala odvaku a pohladila tygra (samozřejmě pod dozorem odborníka). Ale pavouky nikdy!

Výšky
Já se bojím daleko víc toho, že bych mohla odněkud spadnout, než toho, že jsem někde vysoko. Takže věže a rozhledny - žádný problém. Pochybný most - to už je něco jiného. Okraje srázů a skal mi taky nedělají problém. Pokud tedy někdo nestojí vedle mě. Daleko víc se bojím, když někdo stojí vedle mě, protože se podvědomě bojím, že mě schodí dolů. (Není dobrá nápad z legrace do někoho strak, když stojí na okraji srázu - bude z toho mít trauma.)

Cizí místa
Dělá mi trochu problém jít někam poprvé sama. Klidně jdu s někám jiným nebo někam, kde už jsem někdy byla. Ale docela se bojím chodit někam poprvé sama. Ať už nová hospoda nebo třeba park či les.
Jeden z důvodů je, že nerada dělám chyby. Takže když někam příjdu a nevím, jak to tam chodí, tak se docela bojím, že se ztrapním a něco pokazím. A další příčinou je to, že si zkrátka nevěřím. To je problém, na kterém musí nejvíc zapracovat.

Nedovařené jídlo
Ono tedy i to, co nevypadá úplně hezky. Taky jste se ve škole učili o všech těch nemocích, co můžete mít ze syrového masa nebo vajíček? Jedna z příčin, proč se docela bojím jíst nedovařené jídlo. Já nemám zrovna nejlepší zdraví (a asi tak tři chřipky a jedna angína do roka to hezky dokazují) a nechce se mi riskovat ještě něco takového.

Mluvit před větším množství lidí
Měla jsem co dělat, abych obhájila své práce v rámci praktické maturity. A to jsem všechny znala a bylo nás ve třídě míň jak třicet. A když myslím mluvit, tak zpěv ani tanec ode mně vážně neočekávejte.
Nevím, jestli jsem prostě takový srab, nebo mám tak nízké sebevědomí a nebo jestli na mě zapůsobilo to, že mi každý druhý říká, že v životě nic nedokážu, o svých cílech můžu jen snít a jsem otravná, hloupá a ošklivá. Ale mluvení před větším množstvím lidí mi dělá celkem problém. Myslím, že obhajoba to malilinko zlepšila, ale potřebovala bych na to nějaký trénink nebo výcvik, jelikož mě hodně láká postavit se někdy na jeviště. A s tím, jak jsem na tom teď, bych tam ani nedošla.

Na víc toho zrovna teď nemůžu přijít, ale tohle, myslím, není úplně všechno...

6 věcí, které chci, aby se nikdy nestaly

20. října 2013 v 11:20 | Choi Mari
Psala jsem o 3 věcech, co už se stali a podle mě, se stát neměli. Takže si teď rozebereme 6 věcí, které nechci, aby se někdy v budoucnu staly.

Být bez práce
Nemám ráda svojí práci. Ale radši budu pracovat tam, než být nezaměstnaná. Jako nezaměstnaná bych byla bez peněz a měla až příliš volného času. Což by mi sice zas až tak nevadilo (myslím ten čas), ale připadala bych si mírně neschopně.

Nikdy nevycestovat za hranice
Já opravdu chci cestovat. A co nejvíc. Kdyby na to nikdy nepřišlo, cítím, že by ve mě něco chybělo. Opravdu ráda poznávám nové lidi (i když jsem hrozně stydlivá). Ráda cestuji, i když zatím jsem měla tu možnost cestovat jen v rámci naší republiky.

Být nikdo až do konce života
Nevím proč, ale mám potřebu něco dokázat. Vůbec nemám tušení co a nebo jak, ale chci něco dokázat. Jediné, co vím je, že to musí být v dobrém smyslu slova.

Vzít si půjčku
Moji rodiče si z jistých důvodů (které nechci uvádět) museli vzít půjčku. V té době mi bylo asi šest nebo sedm let. A pořád ještě kvůli tomu mají problémy. Takže půjčku nikdy!

Stát se jedním z milionu
To, že si hodně lidí myslí, že jsem příliš výstední, je dobře. Chci být originál a ne jen jedním z davu. Doufám, že se to nikdy nestane.

Nesplnit většinu svých snů
To by mě docela mrzelo. Lidi by si měli plnit sny. Od čeho by pak život byl? Aby pořád jen pracovali nebo se starali o rodinu? To by byl tedy pěkně špatný osud.

3 věci, které bych chtěla umět

19. října 2013 v 12:09 | Choi Mari
V záříjovém projektu byli čtyři. Ty si můžete přečíst tady. V tomhle článku zkusím vymyslet další tři.
Jezdit na koni
Já mám koně hrozně ráda. Ale jak každý ví, chce to buď spoustu peněz nebo známého, co koně má. Já nemám ani jedno. Ale ráda bych se to někdy naučila, když bude možnost. Hodně by lákalo i skákání přes překážky, i když se toho trochu bojím. Spadnou z kone určitě není žádná legrace.

Šerm
Šerm mě fascinuje už od dětství. A nejen šerm. Obecně máchání s mečem, ať už středověký meč ( i když ty mám co dělat abych unesla, i když jsou jenom půlruční) nebo třeba katana (tu bych chtěla). Až někdy budu mít možnost to zkusit, určitě toho využiju.

Taekyeon a taekwondo
Tradiční korejská bojová umění jsou zvláštní. Vypadají trochu jako tanec (a mají k tomu parádní oblečení). Když jsem vyděla pár videí, zaujali mě. Chtěla bych to zkusit.

A co vy? Umíte nebo byste chtěli umět něco z toho?

Čeho bych chtěla v budoucnu dosáhnout

18. října 2013 v 12:11 | Choi Mari
Ten, kdo se podívá v levo, má asi jasno. Už jsem psala o těch, co jsou pro mě celoživotně nejdůležitější ve své článkoodpovědi a o těch, co jsou nejdůležitější zrovna v tuhle chvíli v záříjovém projektu.
Takže tenhle článek pojmeme tak, čeho bych vlastně chtěla v životě dosáhnout. A abych řekla pravdu - nemám nejmenší tušení. Jsou věci, co bych chtěla udělat. Ale kam bych to chtěla dotáhnout, to stále ještě nevím.
Jsou lidé, co chtějí založit rodinu, chodit do ne úplně špatné práce a žít klidným rodiným životem. Pak jsou ti, co mají rádi svojí práci a nejradši by v ní i umřeli. Jsou i ti, co si chtějí život prostě užít a nějak ho proflákat. A ještě spousta dalších. Ale co od života, kromě splnění svých snů, očekávám já? Když to nevím ani já, tak asi už nikdo. Snad na to brzy přijdu.
Vím jenom o tom, jak dopadnout vůbec nechci. Například zůstat v Sony dýl jak těch půl roku, co je napsáno na smlouvě. Já vím, že jsou i horší práce, ale já bych radši nějakou trochu lepší nebo alespoň míň namáhavou na nohy. Taky nechci být jako mámin mladší bratr, kterému bude čtyřicet a nebyl schopný se odstěhovat od mámy (mojí babičky). A mohla bych pokračovat dál, ale raději bych přišla na to, kam vlastně směřovat chci.

Co se za poslední měsíc změnilo

17. října 2013 v 10:32 | Choi Mari
Takže poslední otázka záříjového projektu. Zítra začneme s tím říjnovým. Vím, že už to tu několikrát zaznělo, ale největší změnou tenhle měsíc bylo to, že se ze mě stal pracující člověk. A upřímně - myslím, že v té práci asi umřu, takže jestli víte o něčem lepším, neváhajte a dejte mi vědět.
Aktivně si hledám hostitelskou rodinu a zatím nic. Akorát to, že do Švýcarska mě nechtějí. Snad se někdo ozve brzo. Čím dřív se někdo ozve, tím dřív nebudu muset být v té hloupé továrně.
Taky bych řěkla, že jsem si sebou o něco víc jistá. Asi je to tím, že spoustu věcí si už musím zařiizovat sama.

Na co jsem ve svém životě hrdá

15. října 2013 v 12:13 | Choi Mari
Na rovinu - moc toho není. Kvůli svému nedostatku sebevědomí jsem se o spoustu věcí ani nepokusila. Takže tohle nebude příliš dlouhý článek. Ale doufám, že kdybych ho psala za rok či dva znovu, že by byl o hodně delší.
Začneme asi tím, na co jsem hrdá nejvíc.

Mám práci a zatím to nějak zvládám
Já jsem pracovitá. Ale nějak nezvládám delší dobu v kuse tvrdě pracovat. Po šesti dnech v práci jsem se pak trochu rozbrečela. Naštěstí jsme tam s kamarádkou potkali kluka, co s náma chodil do prváku a on mě nějak utěšil (a to mi věřte, že to není zrovna jednoduché). Možná to bude tím, že se zrovna teď necítím zrovna zdravě a dalším faktorem je to, že změna ze studenta na pracujícího člověka je poměrně náročná a stresující.
Vlastně jsem už i uvažovala o výpovědi. V práci mě drží moje hrdost a to, že smlouvu mám na půl roku. Mezitím si chci najít hostitelskou rodinu a odletět ak jako au-pair s nějakými našetřenými penězmi. (Shodli jsme se s několika různými lidmi, že firma poskytující práci na Isladu je podezřelá a pravděpodobně jsou to podvodníci, takže Island padnul.) No a taky jsem teprve ve zkušebním období, takže kdybych to nezvládala, tak mám tři měsíce na to dát výpověď na minutu a bez udání důvodu. Ale doufám, že to nějak ustojím.

Maturita
Já se nikdy do školy neučila. Jakmile jsem přišla domů ze školy, ihned jsem zapomněla, co se ve škole dělo. Takže domácí úkol jsem za celou střední školu přinesla asi tak pětkrát. Tohle moje zapomínání je jeden z důvodů, proč jsem v osmé třídě dostala o stupeň horší známku z matematiky.
Tímhle úvodem chci říst, že to, že jsem dokázala tři měsíce sedět doma a každé dopoledne se šprtat mě stálo hodně nervů a sebeovládání. Naštěstí jsem si taky nevylosovala něco, co jsem vůbec neuměla...třeba jaderný elektrárny...

Že jsem, jaká jsem
Tím myslím to, že jsem se nenechala ovlivnit většinou. To myslím, hodně lidí nedokáže...a možná proto si hodně lidí myslí, že jsem "až příliš výstřední".

Moje úroveň angličtiny
Já se sice angličtinu neučím už asi tak pět let, ale zjistila jsem, že jsem na tom daleko líp, než většina mých spolužáků, co se učí ož od základky jenom angličtinu. Sice pořád mýchám jazyky dohromady...my Mitshiler je moje častá fráze...ale asi bych se nějak domluvila.

Dál už nevím...možná by se ještě něco našlo, ale zrovna teď mě to nenapadá...

A Brand new life

14. října 2013 v 20:44 | Choi Mari |  Korejské filmy a seriály
A Brand new life (nemá korejský název) je korejský film o malém osamělém děvčátku a jejím nalezení nové rodiny.
Jinhee je devět let. Má jen tátu, kterého má opravdu ráda. Její otec má své důvody a tak jí dá do katolického sirotčince. Jinhee ze začátku s nikým nemluví, odmítá jíst a poslouchat. Dokonce se pokusí přelést hradbu a utéct.
Po nějaké době se skamarádí s Kokhee. Kokhee má jen jeden cíl: naučit se co nejlíp anglicky aby jí adoptovali do zámoří. O Kokhee i Jinhee se zajímají manželé Spencerovi. Jinhee ale pořád doufá, že se její tatínek vrátí a tak k nim nepromluví ani slovo. Kokhee přemluví Jinhee aby šla se Spencerovými s ní. A tak si slíbí, že půjdou spolu. Jenže nakonec si vyberou jenom Kokhee.

Film je hodně smutný. Tedy až na konec. Je na něm hodně vydět, že smutní lidé a děti se chovají hodně nepředvídatelně. Vážně jsem nemohla uvěřit k čemu si ta malá holčička vykopala tu díru. Ale byla hrozně krásná. Nemůžu si pomoct, ale Jinhee mi připadala opravdu krásná.


Můj nej song od Kalafina - Red moon

11. října 2013 v 19:22 | Choi Mari |  Moje nej songy
Kalafina je tříčlená skupina japonských vokalistek. Původně čtyřčlenou skupinu založila japonská skladatelka Yuki Kajiura v roce 2007 aby nazpívali písně k anime Kara no Kyoukai. Členy jsou Keiko Kubota, Wakana Outaki a Hikaru Masai. Mezi roky 2008 a 2009 byla členem Maya Toyoshima. Skupina nezpívá jen písničky k anime, ale mimo již zmíněného nazpívali teké písně k anime Kuroshitsuji a Pandora heartz.
Všechny jejich písničky jsou úžasné. Někdy kombinují japonštinu se španělštinou, což zní úžasně. Navíc Keiko má úžasný hlas. Všechny zpívají krásně, ale já mám nejraději Keiko.