Říjen 2013

Liebster blog award

31. října 2013 v 17:14 | Choi Mari |  Moje myšlenky
Taky mě to neminulo. Byla jsem nominovaná. A to rovnou od tří lidí. Takže to uděláme následovně: 10 faktů o mě, co možná ještě nevíte, napíšu jen jednou (třicet bych jich asi nedala) a otázky zodpovím od všech tří.

Fakta
1. Nepřežiju zimu bez balzámu na rty a krému na ruce. Rty se mi hrozně snadno vysuší a kůže na rukou pří příliš nízkých teplotách popraská (naštěstí to moc není vidět). Rukavice nestačí a tak prostě bez krému přes zimu nedám ani ránu.

2. Nebráním se klasické hudbě. Vážně, nemám nic proti Mozartovi a jemu podobným. A ani proti metalu nic nemám.

3. Od té doby, co jsem měla úraz oka v deváté třídě trpím migrénami. Nekdy tak silnými, že málem brečím. Poslední dobou jich naštěstí ubylo.

První kniha, kterou jsem přečetla

30. října 2013 v 16:01 | Choi Mari
Moje první kniha byla v první třídě O pejskovi a kočičce. Myslím, že tu má většina mých vrstevníků stejnou. Pak jsme na prvním stupni četli ještě Ferdu mravence, Staré pověsti české v komixovém vydání a Lovce mamutů.
Na Pejskovi a kočičce jsme se učili číst, takže jsem žádnou jinou dřív ani přečíst nemohla. Ale četla jsem jí pak ještě několikrát a pořád jí mám ráda.

Můj nej song od F.I.X. - She's my girl

30. října 2013 v 14:45 | Choi Mari |  Moje nej songy
F.I.X. je tříčlenná jihokorejská chlapecká skupina. Skupina byla původně čtyřčlenná, ale jeden z rapperů Jo Sungwoo, odešel. Ve skupině tedy zůstali dva vokalisti, Oh Song a Kim Jungwook, a jeden rapper Nuri. Jungwook je bratranec Ryeowooka ze skupiny Super Junior. Debutovali v lednu 2012.
Písničku jsem si zamilovala ihned. I když příběh jsem úplně pochopila až po přečtení komentáře pod videem. Mě osobně to příjde hrozně kruté. Mít někoho za jakoukoliv cenu. Dokonce i mrtvého. To už pak není láska, spíš posedlost.


Mé dětství

24. října 2013 v 17:39 | Choi Mari
Z dětství si toho moc nepamatuji. Moje paměť je celkem chatrná. V létě jsme chodili k řece a na louku, nebo jsme si hráli někde v parku. Pamatuji, že jsme jednou soutěžili o to, kdo uplete nejdelší věneček z pampelišek. Tehdy mi přišlo, že to byl dlouhý snad deset metrů. Když se na to dívám zpětně, bylo to jen něco přes dva.
Často jsme si hráli na schovávanou a byli venku i za deště. To jsme si stoupli pod strom a hrái si dal, jako by se nechumelilo. Hrozně nerada jsem byla ten, kdo ostatní hledal. I když to každý. Ale vždycky se někdo uráčil, protože to bylo lepší, než aby jsme hráli kámen, nůžky, papír. To by mohlo padnout na mojí sestru, ta by se urazila a pak by nás bylo o jednoho míň.
Chodili jsme trhat třešně a hrušky. Pokaždý jsem na strom musela vylézt já, protože jsem v tom byla vždycky nejlepší.

Na podzim jsme si hráli na mumie. Jednoho jsme zhrabali do hromady listí a on pak, až uznal za vhodné, znenadání vstal a někoho chytal. Taky jsme dělali z listí draky a různé další věci. Taky jsme skákali do posekané trávy. Máma pak byla naštvaná, protože jsme to měli úplně všude a často nám oblečení zůstalo zelené ještě hodně dlouho.

V zimě jsme si každý vzal, co měl - myšleno sáňky nebo boby - a šli jsme do parku na kopec. Nechápu, jak jsme dokázali vydržet v takové zimě venku tak dlouho! Pamatuji si, že jsme byli venku od rána až do noci a když jsme přišli domů, měli jsme promočené i spodní prádlo (náš sušák byl celou zimu plný oblečení).
Občas jsme zašli k řece nakrmit kachny. Máma nakrájela starý (ale ještě ne tvrdý) chleba a mi jim ho pak házeli. Č

A na jaře jsme většinou dělali to samý, co v létě. Už tehdy jsem měla hrozně ráda kvetoucí třešně a procházky v lese. Akorát mě štvalo, že moji rodiče nás buď brali na příšerně douhé tůry, nebo jsme šli na houby a stratili se při tom.

Když si trochu zavzpomínám, pokaždé si uvědomím, že jsem měla úplně jiné dětství, než současné děti. Svojí první panenku barbie jsem dostala v devíti letech. Počítačové hry mě nikdy nebavili (a ani teď mi nikdy dlouho nevydrží). Poprvé jsem na internetu byla v sedmé třídě. A e-mail jsem si založila asi až v osmé nebo deváté. Make-up, oblečení podle mého vkusu a barvení vlasů mám dovoleno až od té doby, co jsem nastoupila na střední školu. Tetování a podobné další věci až od osmnácti.
Jako dítě jsem byla pořád veknu a domů chodila jenom spát a jíst. Nevadilo mi vztávat v pět hodin ráno kvůli Pokemonům nebo Strýčkovi Skrblíkovi. Hrozně ráda jsem hrála fotbal (a taky bylo s kým).

Můj názor na náboženství

22. října 2013 v 11:24 | Choi Mari
Bude se jednat jen o můj názor, takže si ho, milí věřící, neberte příliš k srdci.

Světová náboženství v mých očích nemají smysl. Jsou v nich myšlenky, kterým věřím. Ale jako celek mi to příjde nelogické. Například v křesťanství: Jak můžou být andělé bezpohlavní? To by se jim pak nemohli rodit malý andílci a hezky rychle by vymřeli. Pro mě jsou prostě andělé holky a kluci.
Líbí se mi Desatero přikázání. To jsou velmi hezké myšlenky. Kdyby lidé nekradli, nevraždili a nepodváděli se nazvájem, byl by svět ihned o hodně hezčí.
Líbí se mi taky některé buddhistické myšlenky. Špatné činy negativně ovlivňují mojí duši a duše je to nejcenější, co mám. To je jedna z věcí, které nejvíc věřím. Proto jsem čestný a naivní blbec a nejdu si pro všechno přes mrtvoly. Proto o spoustě věcí říkám, že je to špatné a že to prostě udělat nemůžu. Mohlo by ublížit mojí duši a nic cenějšího už nemám.
Jsou i taoistické a kunfuciánské myšlenky, které se snažím dodržovat, ale to jsou spíš filosofické směry.

Takže, náboženství jako celek, dle mého názoru, není vůbec logické. Ale některé myšlenky jsou geniální a lidé by se jimi měli řídit.

A Chinese ghost story

21. října 2013 v 14:09 | Choi Mari |  Čínské filmy a seriály
A Chinese ghost story, někdy také A Chinese fairy tale, je příběh o lásce mezi démonem a člověkem.
Příběh se odehrává v Černých horách. Ning Cai Chen je vyslán do vesnice v Černých horách. Pocestě dostane žízeň a chce se napít vody ze studny. Ale skupina pracovníků, co se vrací kolem studny zpátky do vesnice ho chytne a chtějí mu useknout obě ruce. Za krádež vody. Té je totiž v téhle vesnici opravdu velký nedostatek.
Ning Cai Chen má štěstí, že je úředníkem a má k tomu i pečeť, co to dokazuje. Vesničané se mu svěří se svým problémem s vodou a on se rozhodne, že s tím něco udělá. Vydá se tedy do hor hledat vodu. Dají mu k tomu i pár pracovníků. Vlastně zločinců odsouzených za vraždy. Což začne být Ning Cai Chen podezřelé. V horách jsou totiž démoni. Jenže kdyby mu to vesničané řekli, kdo by šel hledat vodu?

Příběh je klišé, ale i tak se mi film líbil. Všimla jsem si, že Číňané mluví příšerně rychle. Jak to stíhají? To i já oproti nim mluvím pomalu. Jen se mi nelíbilo, že démony představovali pěkné mladé dívky.


Čeho se bojím

21. října 2013 v 12:02 | Choi Mari
Po tomhle článku si asi většina z vás bude myslet, že se bojím každého stínu a sama ani nevylezu z domu. Částečně to asi bude pravda. Ale věřte mi, že se to snažím překonávat.

Tma
Já se tmy opravdu bojím. Sama bych potmě nikdy nešla lesem. Dokonce bych ani nešla ven se psem, kdyby byli v naší ulici zhaslé lampy. (Tomu věřte, to jsem vážně udělala.) Hodně lidí se tmy bojí. Moje kamarádka při studiích na VŠ někde zjistila, že strach z lesa a ze tmy máme zakořeněný už z pravěku a proto není snadné se ho zbavit.

Pavouci + většina hmyzu
Miluji motýli a vážky...ale ráda bych, kdyby zbytek hmyzu, a pavouci k tomu, vůbec neexistovali. Nic proti včelám nebo beruškám...ale pavouci a takoví ti ošklivý brouci...ty já vážně nemám ráda. Hmyz mi tedy přijde "jen" odporný, ale pavouků se bojím. Nic proti hadům. Klidně bych sebrala odvaku a pohladila tygra (samozřejmě pod dozorem odborníka). Ale pavouky nikdy!

Výšky
Já se bojím daleko víc toho, že bych mohla odněkud spadnout, než toho, že jsem někde vysoko. Takže věže a rozhledny - žádný problém. Pochybný most - to už je něco jiného. Okraje srázů a skal mi taky nedělají problém. Pokud tedy někdo nestojí vedle mě. Daleko víc se bojím, když někdo stojí vedle mě, protože se podvědomě bojím, že mě schodí dolů. (Není dobrá nápad z legrace do někoho strak, když stojí na okraji srázu - bude z toho mít trauma.)

Cizí místa
Dělá mi trochu problém jít někam poprvé sama. Klidně jdu s někám jiným nebo někam, kde už jsem někdy byla. Ale docela se bojím chodit někam poprvé sama. Ať už nová hospoda nebo třeba park či les.
Jeden z důvodů je, že nerada dělám chyby. Takže když někam příjdu a nevím, jak to tam chodí, tak se docela bojím, že se ztrapním a něco pokazím. A další příčinou je to, že si zkrátka nevěřím. To je problém, na kterém musí nejvíc zapracovat.

Nedovařené jídlo
Ono tedy i to, co nevypadá úplně hezky. Taky jste se ve škole učili o všech těch nemocích, co můžete mít ze syrového masa nebo vajíček? Jedna z příčin, proč se docela bojím jíst nedovařené jídlo. Já nemám zrovna nejlepší zdraví (a asi tak tři chřipky a jedna angína do roka to hezky dokazují) a nechce se mi riskovat ještě něco takového.

Mluvit před větším množství lidí
Měla jsem co dělat, abych obhájila své práce v rámci praktické maturity. A to jsem všechny znala a bylo nás ve třídě míň jak třicet. A když myslím mluvit, tak zpěv ani tanec ode mně vážně neočekávejte.
Nevím, jestli jsem prostě takový srab, nebo mám tak nízké sebevědomí a nebo jestli na mě zapůsobilo to, že mi každý druhý říká, že v životě nic nedokážu, o svých cílech můžu jen snít a jsem otravná, hloupá a ošklivá. Ale mluvení před větším množstvím lidí mi dělá celkem problém. Myslím, že obhajoba to malilinko zlepšila, ale potřebovala bych na to nějaký trénink nebo výcvik, jelikož mě hodně láká postavit se někdy na jeviště. A s tím, jak jsem na tom teď, bych tam ani nedošla.

Na víc toho zrovna teď nemůžu přijít, ale tohle, myslím, není úplně všechno...

6 věcí, které chci, aby se nikdy nestaly

20. října 2013 v 11:20 | Choi Mari
Psala jsem o 3 věcech, co už se stali a podle mě, se stát neměli. Takže si teď rozebereme 6 věcí, které nechci, aby se někdy v budoucnu staly.

Být bez práce
Nemám ráda svojí práci. Ale radši budu pracovat tam, než být nezaměstnaná. Jako nezaměstnaná bych byla bez peněz a měla až příliš volného času. Což by mi sice zas až tak nevadilo (myslím ten čas), ale připadala bych si mírně neschopně.

Nikdy nevycestovat za hranice
Já opravdu chci cestovat. A co nejvíc. Kdyby na to nikdy nepřišlo, cítím, že by ve mě něco chybělo. Opravdu ráda poznávám nové lidi (i když jsem hrozně stydlivá). Ráda cestuji, i když zatím jsem měla tu možnost cestovat jen v rámci naší republiky.

Být nikdo až do konce života
Nevím proč, ale mám potřebu něco dokázat. Vůbec nemám tušení co a nebo jak, ale chci něco dokázat. Jediné, co vím je, že to musí být v dobrém smyslu slova.

Vzít si půjčku
Moji rodiče si z jistých důvodů (které nechci uvádět) museli vzít půjčku. V té době mi bylo asi šest nebo sedm let. A pořád ještě kvůli tomu mají problémy. Takže půjčku nikdy!

Stát se jedním z milionu
To, že si hodně lidí myslí, že jsem příliš výstední, je dobře. Chci být originál a ne jen jedním z davu. Doufám, že se to nikdy nestane.

Nesplnit většinu svých snů
To by mě docela mrzelo. Lidi by si měli plnit sny. Od čeho by pak život byl? Aby pořád jen pracovali nebo se starali o rodinu? To by byl tedy pěkně špatný osud.

3 věci, které bych chtěla umět

19. října 2013 v 12:09 | Choi Mari
V záříjovém projektu byli čtyři. Ty si můžete přečíst tady. V tomhle článku zkusím vymyslet další tři.
Jezdit na koni
Já mám koně hrozně ráda. Ale jak každý ví, chce to buď spoustu peněz nebo známého, co koně má. Já nemám ani jedno. Ale ráda bych se to někdy naučila, když bude možnost. Hodně by lákalo i skákání přes překážky, i když se toho trochu bojím. Spadnou z kone určitě není žádná legrace.

Šerm
Šerm mě fascinuje už od dětství. A nejen šerm. Obecně máchání s mečem, ať už středověký meč ( i když ty mám co dělat abych unesla, i když jsou jenom půlruční) nebo třeba katana (tu bych chtěla). Až někdy budu mít možnost to zkusit, určitě toho využiju.

Taekyeon a taekwondo
Tradiční korejská bojová umění jsou zvláštní. Vypadají trochu jako tanec (a mají k tomu parádní oblečení). Když jsem vyděla pár videí, zaujali mě. Chtěla bych to zkusit.

A co vy? Umíte nebo byste chtěli umět něco z toho?

Čeho bych chtěla v budoucnu dosáhnout

18. října 2013 v 12:11 | Choi Mari
Ten, kdo se podívá v levo, má asi jasno. Už jsem psala o těch, co jsou pro mě celoživotně nejdůležitější ve své článkoodpovědi a o těch, co jsou nejdůležitější zrovna v tuhle chvíli v záříjovém projektu.
Takže tenhle článek pojmeme tak, čeho bych vlastně chtěla v životě dosáhnout. A abych řekla pravdu - nemám nejmenší tušení. Jsou věci, co bych chtěla udělat. Ale kam bych to chtěla dotáhnout, to stále ještě nevím.
Jsou lidé, co chtějí založit rodinu, chodit do ne úplně špatné práce a žít klidným rodiným životem. Pak jsou ti, co mají rádi svojí práci a nejradši by v ní i umřeli. Jsou i ti, co si chtějí život prostě užít a nějak ho proflákat. A ještě spousta dalších. Ale co od života, kromě splnění svých snů, očekávám já? Když to nevím ani já, tak asi už nikdo. Snad na to brzy přijdu.
Vím jenom o tom, jak dopadnout vůbec nechci. Například zůstat v Sony dýl jak těch půl roku, co je napsáno na smlouvě. Já vím, že jsou i horší práce, ale já bych radši nějakou trochu lepší nebo alespoň míň namáhavou na nohy. Taky nechci být jako mámin mladší bratr, kterému bude čtyřicet a nebyl schopný se odstěhovat od mámy (mojí babičky). A mohla bych pokračovat dál, ale raději bych přišla na to, kam vlastně směřovat chci.