Prosinec 2013

Ty nejlepší knihy za rok 2013

31. prosince 2013 v 9:52 | Choi Mari
Brzy bude rok 2014 a budu psát nový seznam přečtěných knih. Moje seznamy slouží hlavně mě, abych měla přehle co a kdy jsem četla (páč pak si vzpomenu na úžasnou knížku, co jsem kdysi četla, ale za boha si nevzpomenu na název a autora). Od tohohle roku jsem se rozhodla udělat i něco pro ostatní a to vypsat knihy, co jsem letos četla a fakt se mi líbili nebo mě zaujali.

První bude úplně první, co jsem letos přečetla. Je to Abeceda módy od Fiony Floukes. Možná na to nevypadám, ale o módu se zajímám a to převážně o historii módy a současnou asijskou módu. Tahle kniha je takový ucelený přehled o vývoji módy v Evropě.

Další by asi měla být sbírka básní Karla Kryla Znamení doby. Moc už si je nepamatuju, ale rozhodně stojí za přečtení. Podle mě to nejsou jen znamení tehdejší doby, ale i té dnešní.

Snad jediná knížka k maturitě, co jsem za tenhle rok četla a zaujala mě byla Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala. Většina ví, o čem to je kvůli filmu. Jan Dítě začal jako pikolík a postupně se vypracovával k "číšnickému vrcholu". Vzor pro něj byl jeden vrchní, který obsluhoval anglického krále. Dítě sice žádného krále neobsluhoval, zato se mu ale dostalo cti obsloužit habešského císaře. Za války si vzal za ženu německou nacistku. Narodil se jim sny, který vyrůstal u babičky a byl mentálně retardovaný. Jeho žena za války kradla Židům poštovní známky, aby je mohli po válce prodat a být bohatí. Což se taky stalo. Dítě je prodal a byl bohatý. Jeho žena bohužel zemřela při náletu. A když nastoupili k moci komunisti, byl zavřen do vězení pro milionáře. A to sice ještě není konec, ale já už to tu ukončím. Pokud to někoho zaujalo, rád si to přečte.
Jen chci upozornit na to, že Hrabal má jednu větu tak na tři řádky a jeden odstavec asi na tři stránky, takže se to trochu těžkopádně čte...A taky, že jsou dvě verze. Ona totiž ta původní (kterou jsem nějakým nedopatřenám stáhla na uložto) obsahuje i pornografické pasáže. Za komunismu se jim to moc nelíbilo a tak se dá narazit i na cenzurovanou verzy.

Další je moje srdcovka. Oscar Wilde. Četla jsem pár jeho dramat, ale nejvíc mi v hlavě utkvěli jeho Pohádky. Jeho si z literatury pamatuji snad nejlíp. Je mi ho hrozně líto, i když už je asi tak sto let po smrti. A jeho pohádky mě v tom jen utvrdili. Už od začátku je každá z nich tak depresivní a smutná, že nemůže skončit jinak než špatně. A řekla bych, že mají i skryté motivy. Nevím, jestli to bylo schválně nebo ne, ale já je tam našla.

Poslední promítač ze sudet od Dalibora Fundy soce není příliš dlouhá kniha, ale rozhodně je o tématu, o kterém by se mohlo psát daleko víc. V několika povídkých jsou v ní líčeny osudy asi dvou nebo tří rodin z pohraničí v období 2. světové války.

Následuje zatím první moderní korejský knížka, co jsem četla. Je to Modlitba za matku od Kim Kyung-suk. Byla jsem hrozně překvapená, když jsem na ní narazila v obvodní knihovně. Ze začátku jsem byla dost zmatená. Je to psané úplně normálně a přitom strášně zvláštně. Nejspíš to bude tím, že jsem zvyklá na evropskou a americkou literaturu.
Kniha je o jedné rodině a o tom, co se v hlavě odehrává jednotlivým členům po tom, co se jejich matka ztratí v Seoulském metru a oni jí nemůžou najít. Každý z nich dává střídavě vinu sobě a těm druhým. A všichni o ní konečně přestanou uvažovat jen jako o samozřejmosti. Uvědomí si, co všechno pro ně matka znamenala. Co všechno pro ně udělal. Čeho všeho si na ní nevšimli.

Na sci-fi jsem nikdy nebyla, ale i přes to jsem se rozhodla zkusit Johna Wyndhama. Z části proto, že mi Den trifidů pomohl od toho, abych si musela do seznamu knih k maturitě napsat Decameron. Tenhle rok jsem si přečetla jeho novelu Pavučina.
Začátek je fakt nuda. Ale pak je to zase naopak nesmírně poutavé.Jistý lord se rozhodl vytvořit projet. Sehnal nějaké dobrovolníky, koupil ostrov a rozhodl se zkusit stvořit ideální společenstvo lidí, kde by věda jen kvetla a byli by ideálními budoucími lidmi. Bohužel pro něj ale ostrov není tak ideální, jak by se zdálo. Snad polovina je ho ukryta v neustálé mlze. To si mysleli, než se pokusili ostrov obeplout. Není to totiž mlha, nýbrž pavučina. Pavouci, co jí vytvořili, se zadají naprosto naormální. Ale naučili se jednu věc. Splupracovat.

Konec prokrastinace od Petra Ludwiga byl mělo číst daleko víc lidí. Já se tam nedozvěděla nic nového. Všechny jeho návody a myšlenky jsem si nějak našla sama a vyložila si je svým způsobem. Kniha je o tom, jak přestat odkládat věci a jak být spokojenější v práci (bohuže to na tu mojí moc aplikovat nejde) i v životě. Nejdůležitější myšlenkou celé knihy je nemít cíle, ale zastávky. Takové body, kterých chceme dosáhnout, aby jsme se přiblížili své vysněné budoucnosti. Pak se pro nás totiž cesta stane samotným cílem.

Hodně zajímavá kniha je Dcera sněhu od Eowyn Ivey. Jack a Mabel jsou manželé už víc jak deset let. Nemají děti. Mabel byla těhotná, ale dítě se narodilo mrtvé. Doteď jí to užírá. A v naději na nový začátek se rozhodne pro šílený nápad. Přihlásí se jako dobrovolníci k osídení Aljašky (příběh je zasazen někdy kolem roku 1918). Začnou tedy na Aljašce nový život jako farmáři. Mabel doufala, že budou společně pracovat na svých polích a budou svůj život více zdílet. Ale Jack nechce, aby se dřela na poli a tak pokaždé její pomoc odmítne.
Když nastane jejich první zima v novém domově, rozhodnou se jen tak z legrace postavit ze sněhu holčičku. Ze sena jí udělají blonďaté vlásky a dají jí červenou šálu a palčáky. Ráno ale šála a rukavice chybí a ze sněhulačky zbyla jen hromádka sněhu. Myslí, že to byla nějaká liška a nějaký pták si pletenou šálu odnesl do hnízda. A pak Mabel v lese zahlédne blonďatou holčičku s červenou šálou a palčáky, v modrém kabátku a s pronikavě modrýma očima. Myslí, že je to holčička, kterou postavili, jako v té pohádce, co jí otec předčítal, když byla ještě dítě. Jenže život není pohádka a tohle je trochu jinak, než to vypadá.

Následující kniha má k pohádce hodně daleko. Ruta Sepetysová se rozhodla svou knihou V šedých tónech upozornit na to, co se děla v pobaltských zemích za a po 2. světové válce. Kniha je smyšlená, ale jen částečně. Je setavená z příběhů lidí, co to všechno zažili. Po obsazení Litvy, Lotyšska, Estonska a Finska Rusy hodně lidí trpělo. Sověti spoustu lidí odsoudili za protirežimní aktivity a odvezli je do gulagů a pracovních táborů na sibiři. Příběh je vyprávěn z pohledu Liny, šestnáctileté Litevky, která sní o kariéře malířky.
Nejvíc bolestivý z celé téhle knihy je doslov. Litva, Lotyšsko a Estonsko běhěm ruské nadvlády přišli o víc jak třetinu obyvatel. A ti, co to přežili, o tom nesměli mluvit, jinak by dostali dalších několik let na sibiři. Až po znovuzískání svobody v roce 1991 vyšla pravda najevo.

Když jsem to začala psát, myslela jsem, že to bude kratší. Snad vás nějaká kniha zaujala. A jesli jste nějakou z nich četli, nebojte se říct svůj názer, i kdyby byl úplně opačný než ten můj.

Můj nej song od NOM - Pretty noona

26. prosince 2013 v 16:44 | Choi Mari |  Moje nej songy
NOM, nebo také N.O.M, je jihokorejská pětičlenná chlapecká skupina. Členy jsou Kay, A-In, Young Gi, Hoo a Yohan. Debutovali v roce 2013.
V MV si zahrál Hwang Minwoo, kterého já sice znám z nějakého filmu (si nevzpomenu) a taky že byl v Hello baby v sérii s Boyfriend, ale většina ho zná proto, že si zahrál v MV Gangnam style od PSY (싸이 [sa-i]). Písnička je chytlavá a oni jsou hrozně rotomilí.


Jupí! Foťák~

25. prosince 2013 v 10:18 | Choi Mari |  Cesta ke snům
Konečně vlastním svůj vlastní fotoaparát. Ještě paměťovku a bude to ideální. Konečně jsem si to mohla odškrtnout ze seznamu přání, takže jich je zase o jedno míň (, ale nedávno asi čtyři přibili, takže místo -1 to je +3....no nevadí). Není to žádná zrcadlovka, ale stačit bude. Má zabudovaný i mikrofon, takže je možné, že se tu třeba časem (a až budu mít koupenou paměťovku) objeví třeba i nějaké videa (pokud tedy bude zájem)...Nepoužívám trochu moc závorek?
K Vánocům jsem chtěla dva dárky. Foťák, abych mohla fotit a kufr, abych se mohla zbalit a odstěhovat (o tom ale víc až v novém roce, až to bude jisté a zařízené). Kufr si ale asi nakonec budu muset koupit sama (nebo to uhrát na narozeniny, ty jsou za dva měsíce).
Takže ze dvou dárků jsem dostala jeden, což je vlastně půlka a to je celkem slušné skóre. Pak tu bylo pár praktických dárků a kabát. Šeredný, bílý a asi dlouho neopustí skříň.
Letos jsem konečně koupila mámě nějaký pořádný dárek. Nakoupila jsem nějaké krémy, sůl do koupele atd. a nacpala to do krabice od bot a zabalila. Máma vypadala, že má radost (i když vím, že nové talíře by asi uvítala víc).
Tak co vaše dárky? Udělali radost? A dárky od vás?

Někdy si myslím, že se mi to všechno jenom zdá...

14. prosince 2013 v 13:20 | Choi Mari |  Moje myšlenky
Občas mám pocit, že celý můj život je jen sen. I když jsem úplně vzhůru a jsem třeba na cestě do práce nebo něco koupit, mám takový ten pocit, kdy člověk sní nebo kdy je mezi spánkem a bděním. A pak se sama sebe musím ptát, jestli ještě spím a nebo už jsem vzhůru.
A co když je tohle doopravdy jenom sen? Co bude až se jednoho dne probudím? Budu stejná? Nebo třeba budu kluk? A nebo budu tlustá? A budu vůbec člověk? A co když žiju v jiné době nebo, nedej bože, v úplně jiné realitě nebo na jiné planetě?
A pak je tu ještě jedna otázka. Mě se tenhle život (snad jen zatím) nezdá zrovna nejlepší. Jenže, co když se vzbudím a bude to ještě horší?

A Gap in the skin

10. prosince 2013 v 16:21 | Choi Mari |  Japonské filmy a seriály
A Gap in the skin je japonský dramatický film s minimem dialogů.
Všechno začíná útěkem Hidenoriho a Sunako po tom, co Hidenori zabije jeho matku. Zprvu Sunako nutí Hidenoriho být s ní a celé tovypadá jako únos. Postupem času se to ale změní.

Moc se toho o tomhle filmu napsat nedá. Mě se nelíbil. Nemám ráda divné filmy, kde je víc sexu než děje. Tenhle film rozhodně nedoporučuji.


Mori-kei

8. prosince 2013 v 14:23 | Choi Mari
Mori-kei je jeden z pouličních japoských módních stylů. Slovo mori znamená v japonštině les, mori-kei je tedy styl inspirovaný lesem. Styl se objevil v roce 2007 a je inspirovaný Hagumi Hagemoto z amine a mangy Honey & Clover a herečkou Yuu Aoi, která hrála Hagumi ve sfilmované verzi.

Často se v tomhle stylu objevuje vrstvení oblečení. Převažují přírodní barvy jako hnědá, zelená, béžová ale i bílá. Mohou být ale použity hořčicová, slonovinová, tmavě modrá a bordó. Oblečení bývě asymetrické, s vintage prvky a doplňky jako kapesní hodinky. Vlasy mohou být krátké nebo dlouhé, rovné, vlnité nebo spletené. Hlavně musí působit přirozeně. Nejobvyklejší doplňky do vlasů jsou krajky, řetízky, květy a různé plody.

Maku-up musí být co nejpřirozenější. Nejlépe nenosit žádný. Vyjímkou jsou tvářenky. Mori mají rádi červené nebo růžové tváře.
Někteří neberou mori-kei jen jako módní styl, ale i jako styl životní. Užívají si pití čaje, procházky v lese, jízdu na kole a velmi rádi fotí. Fascinuje je evropská kultura, především fancouzská, německá a irská.

Můj nej song od Gabrielle Aplin - The Power of love

7. prosince 2013 v 21:28 | Choi Mari |  Moje nej songy
Gabrielle Aplin je britská zpěvačka a textařka. Narodila se 10.10. 1992 ve Waltshiru. Začínala akustyckými covery na skupiny Paramore a You Me at Six. V roce 2012 podepsala smlouvu a nahrála své debutové album.
Na tuhle písničku jsem narazila na youtube kanálu společnosti Warner Musec Taiwan. Občas tam člověk narazí na opravdu zajímavé kousky. Hrozně se mi líbí její hlas. Slyšela jsem zatím její jenom dvě nebo tři písničky, ale všechny z nich se mi moc líbili.


A Gentleman's dignity

2. prosince 2013 v 9:30 | Choi Mari |  Korejské filmy a seriály
신사의 품격[šim-sa-e phum-kjok], anglicky A Gentleman's dignity, je jihokorejský dvacetidílný seriál o lásce jednostrané i té opětované.
Hlavními hrdiny jsou čtyři kamarádi, čtyřicátníci, co se spolu přátelí už od střední školy. "Vůdcem" party je Kim Do Jin. Spoluvlastní architektonickou firmu s Im Tae San. Do Jin je architekt a Tae San konstruktér. Třetím členem party je Choi Yoon. On je z nich ten nejchytřejší. A poslední je Lee Jung Rok, věčný průšvihář. Jeho žena pochází z bohaté rodiny a vlastní celou ulici v Gangnamu. On provozuje bar a kavárnu, kde se často scházejí.

Manhe Han Yong-un

2. prosince 2013 v 9:26 | Choi Mari |  Korejští autoři
Manhe Han Yong-un žil mezi lety 1879 a 1944. Byl to korejský buddhistický reformátor a básník. Jeho rodné jméno bylo Han Yu-cheon, ale znám je pod jménem, které mu dal jeho meditativní instruktor, což bylo Yong-un. Manhe je jeho mnišské jméno.
Narodil se v Hongseongu v dnešní Jižní Koreji. Než se sta mnichem, byl zapojen do odporu vůči japonskému vlivu, který skončil japonskou okupací Korejského poloostrova. Mnichem se stal ve stejném roce, kdy začala okupace.

Díla:

Dolly-kei

1. prosince 2013 v 13:00 | Choi Mari
Dolly-kei je japonský styl inspirovaný vintage, starožitnými panenkami a oblečením, pohádkami, viktoriánskou dobou, oblečením cikánů a i tradičným evropským oblečením. Někdy se také může inspirovat obdobím rokoka.

Dolly-kei je chrakterické vrstvením, mícháním různých vzorů, textur, kožešin, tapiseérií, výšivek a krajek. Není neobvyklé vidět dolly outfity ozdobené kříži a jinými historickými artefakty, starožitnými hračkami nebo dokonce kostmi a částmi panenek. Co se týče barev, jsou dvě možnosti: lehké, vzdušně bílé a pastelové barvy a naopak tmavé tóny a hodně černé.


Oproti ostatním japonským stylů vypadá dolly-kei otlučeně, opotřebovaně a staře. Také oproti některým stylům nemá téměř žádná pravidla. Mohou být dlouhé šaty, ale i minisukně nebo třeba boty na podpatku.
Ze značek zabívajících se dolly je nejznámější Grimoire. Interiéry obchodu vypadjí trochu jako muzeum s vlastnoručně vybranými a zrestaurovanými starožitnými věcmi. Obchodů a značek zabívajících se tímhle stylem příliš není, dá se ale nakupovat téměř kdekoliv.