Ty nejlepší knihy za rok 2013

31. prosince 2013 v 9:52 | Choi Mari
Brzy bude rok 2014 a budu psát nový seznam přečtěných knih. Moje seznamy slouží hlavně mě, abych měla přehle co a kdy jsem četla (páč pak si vzpomenu na úžasnou knížku, co jsem kdysi četla, ale za boha si nevzpomenu na název a autora). Od tohohle roku jsem se rozhodla udělat i něco pro ostatní a to vypsat knihy, co jsem letos četla a fakt se mi líbili nebo mě zaujali.

První bude úplně první, co jsem letos přečetla. Je to Abeceda módy od Fiony Floukes. Možná na to nevypadám, ale o módu se zajímám a to převážně o historii módy a současnou asijskou módu. Tahle kniha je takový ucelený přehled o vývoji módy v Evropě.

Další by asi měla být sbírka básní Karla Kryla Znamení doby. Moc už si je nepamatuju, ale rozhodně stojí za přečtení. Podle mě to nejsou jen znamení tehdejší doby, ale i té dnešní.

Snad jediná knížka k maturitě, co jsem za tenhle rok četla a zaujala mě byla Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala. Většina ví, o čem to je kvůli filmu. Jan Dítě začal jako pikolík a postupně se vypracovával k "číšnickému vrcholu". Vzor pro něj byl jeden vrchní, který obsluhoval anglického krále. Dítě sice žádného krále neobsluhoval, zato se mu ale dostalo cti obsloužit habešského císaře. Za války si vzal za ženu německou nacistku. Narodil se jim sny, který vyrůstal u babičky a byl mentálně retardovaný. Jeho žena za války kradla Židům poštovní známky, aby je mohli po válce prodat a být bohatí. Což se taky stalo. Dítě je prodal a byl bohatý. Jeho žena bohužel zemřela při náletu. A když nastoupili k moci komunisti, byl zavřen do vězení pro milionáře. A to sice ještě není konec, ale já už to tu ukončím. Pokud to někoho zaujalo, rád si to přečte.
Jen chci upozornit na to, že Hrabal má jednu větu tak na tři řádky a jeden odstavec asi na tři stránky, takže se to trochu těžkopádně čte...A taky, že jsou dvě verze. Ona totiž ta původní (kterou jsem nějakým nedopatřenám stáhla na uložto) obsahuje i pornografické pasáže. Za komunismu se jim to moc nelíbilo a tak se dá narazit i na cenzurovanou verzy.

Další je moje srdcovka. Oscar Wilde. Četla jsem pár jeho dramat, ale nejvíc mi v hlavě utkvěli jeho Pohádky. Jeho si z literatury pamatuji snad nejlíp. Je mi ho hrozně líto, i když už je asi tak sto let po smrti. A jeho pohádky mě v tom jen utvrdili. Už od začátku je každá z nich tak depresivní a smutná, že nemůže skončit jinak než špatně. A řekla bych, že mají i skryté motivy. Nevím, jestli to bylo schválně nebo ne, ale já je tam našla.

Poslední promítač ze sudet od Dalibora Fundy soce není příliš dlouhá kniha, ale rozhodně je o tématu, o kterém by se mohlo psát daleko víc. V několika povídkých jsou v ní líčeny osudy asi dvou nebo tří rodin z pohraničí v období 2. světové války.

Následuje zatím první moderní korejský knížka, co jsem četla. Je to Modlitba za matku od Kim Kyung-suk. Byla jsem hrozně překvapená, když jsem na ní narazila v obvodní knihovně. Ze začátku jsem byla dost zmatená. Je to psané úplně normálně a přitom strášně zvláštně. Nejspíš to bude tím, že jsem zvyklá na evropskou a americkou literaturu.
Kniha je o jedné rodině a o tom, co se v hlavě odehrává jednotlivým členům po tom, co se jejich matka ztratí v Seoulském metru a oni jí nemůžou najít. Každý z nich dává střídavě vinu sobě a těm druhým. A všichni o ní konečně přestanou uvažovat jen jako o samozřejmosti. Uvědomí si, co všechno pro ně matka znamenala. Co všechno pro ně udělal. Čeho všeho si na ní nevšimli.

Na sci-fi jsem nikdy nebyla, ale i přes to jsem se rozhodla zkusit Johna Wyndhama. Z části proto, že mi Den trifidů pomohl od toho, abych si musela do seznamu knih k maturitě napsat Decameron. Tenhle rok jsem si přečetla jeho novelu Pavučina.
Začátek je fakt nuda. Ale pak je to zase naopak nesmírně poutavé.Jistý lord se rozhodl vytvořit projet. Sehnal nějaké dobrovolníky, koupil ostrov a rozhodl se zkusit stvořit ideální společenstvo lidí, kde by věda jen kvetla a byli by ideálními budoucími lidmi. Bohužel pro něj ale ostrov není tak ideální, jak by se zdálo. Snad polovina je ho ukryta v neustálé mlze. To si mysleli, než se pokusili ostrov obeplout. Není to totiž mlha, nýbrž pavučina. Pavouci, co jí vytvořili, se zadají naprosto naormální. Ale naučili se jednu věc. Splupracovat.

Konec prokrastinace od Petra Ludwiga byl mělo číst daleko víc lidí. Já se tam nedozvěděla nic nového. Všechny jeho návody a myšlenky jsem si nějak našla sama a vyložila si je svým způsobem. Kniha je o tom, jak přestat odkládat věci a jak být spokojenější v práci (bohuže to na tu mojí moc aplikovat nejde) i v životě. Nejdůležitější myšlenkou celé knihy je nemít cíle, ale zastávky. Takové body, kterých chceme dosáhnout, aby jsme se přiblížili své vysněné budoucnosti. Pak se pro nás totiž cesta stane samotným cílem.

Hodně zajímavá kniha je Dcera sněhu od Eowyn Ivey. Jack a Mabel jsou manželé už víc jak deset let. Nemají děti. Mabel byla těhotná, ale dítě se narodilo mrtvé. Doteď jí to užírá. A v naději na nový začátek se rozhodne pro šílený nápad. Přihlásí se jako dobrovolníci k osídení Aljašky (příběh je zasazen někdy kolem roku 1918). Začnou tedy na Aljašce nový život jako farmáři. Mabel doufala, že budou společně pracovat na svých polích a budou svůj život více zdílet. Ale Jack nechce, aby se dřela na poli a tak pokaždé její pomoc odmítne.
Když nastane jejich první zima v novém domově, rozhodnou se jen tak z legrace postavit ze sněhu holčičku. Ze sena jí udělají blonďaté vlásky a dají jí červenou šálu a palčáky. Ráno ale šála a rukavice chybí a ze sněhulačky zbyla jen hromádka sněhu. Myslí, že to byla nějaká liška a nějaký pták si pletenou šálu odnesl do hnízda. A pak Mabel v lese zahlédne blonďatou holčičku s červenou šálou a palčáky, v modrém kabátku a s pronikavě modrýma očima. Myslí, že je to holčička, kterou postavili, jako v té pohádce, co jí otec předčítal, když byla ještě dítě. Jenže život není pohádka a tohle je trochu jinak, než to vypadá.

Následující kniha má k pohádce hodně daleko. Ruta Sepetysová se rozhodla svou knihou V šedých tónech upozornit na to, co se děla v pobaltských zemích za a po 2. světové válce. Kniha je smyšlená, ale jen částečně. Je setavená z příběhů lidí, co to všechno zažili. Po obsazení Litvy, Lotyšska, Estonska a Finska Rusy hodně lidí trpělo. Sověti spoustu lidí odsoudili za protirežimní aktivity a odvezli je do gulagů a pracovních táborů na sibiři. Příběh je vyprávěn z pohledu Liny, šestnáctileté Litevky, která sní o kariéře malířky.
Nejvíc bolestivý z celé téhle knihy je doslov. Litva, Lotyšsko a Estonsko běhěm ruské nadvlády přišli o víc jak třetinu obyvatel. A ti, co to přežili, o tom nesměli mluvit, jinak by dostali dalších několik let na sibiři. Až po znovuzískání svobody v roce 1991 vyšla pravda najevo.

Když jsem to začala psát, myslela jsem, že to bude kratší. Snad vás nějaká kniha zaujala. A jesli jste nějakou z nich četli, nebojte se říct svůj názer, i kdyby byl úplně opačný než ten můj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 galaxyyy galaxyyy | Web | 31. prosince 2013 v 16:12 | Reagovat

citas velmi zaujimave knihy :)

mne zaujal Oscar Wilde, od neho si raz urcite nieco precitam
a taktiez ta Dcera snehu, zaujimalo by ma ako/preco sa veci stali, takze ak najdem tu knihu :)
a este Pavucina znie uplne O_O creepy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama