Srpen 2014

Něco z mého seznamu přání...

31. srpna 2014 v 15:30 | Choi Mari
Můj seznam přání je něco, kvůli čemu si lidé pamatují můj blog. Je totiž v pravo pod menu. A je poměrně dlouhý. Právě teď v tuto chvíli má 119 bodů. Něco jsou vážně přání, něco jsou blbosti, které není zas až tak těžké splnit.

(By člověk ani neřekl, že může fotka osvěžovače vzduchu vypadat tak dobře...)

Ono se toho zas až tak moc nestalo...

29. srpna 2014 v 16:21 | Choi Mari
Nejlepší věc na tomhle týdni asi bude to, že příští týden děcka opět mažou do školy. Díky bohu! S malým bych už doma nevydržela ani o den dýl. Je otravnej, nevychovanej, rozmazlenej a chová se ke mě jako ke služce (prý by chtěl zůstat v Indii proto, že jeho prarodiče mají sluhy). Sem tam má světlé chvilky, ale těch moc není. Teď se jenom nemůžu rozhodnout, jestli mám být ráda, že se vrací do školy a třeba se zklidní, anebo se bát, že tam od kamarádů pochytí ještě horší móresy.

To je taky důvod, proč jsem se rozhodla příští rok do Londýna, kde bych následně ráda sekla s au-pairstvím a našla si normální práci. S mýma skušenostma tedy bůh ví kde, ale rok je dlouhá doba, tak se ještě uvidí.

(Most klenoucí se přes řeku Aire.)

Něco dobrého, co setalo tento týden...našla jsem St. Gemma's hospice, který mám na seznamu obchodů, co si chci prolézt. Je to v té samé ulici jako Kids Clubhouse, kde jsem s malým včera strávila víc jak 3 hodiny. Je to pěkně daleko, ale zkusím tam zítra zajít. Snad nebudou mít zavřeno. Jinak jestli se nacházíte nebo budete nacházet v Anglii, a budete hledat restauraci, obchod nebo něco takového, tak doporučuji yelp.co.uk. Náhodou jsem na tuhle stránku narazila před pár týdny, když jsem se pokoušela (neúspěšně) najít obchod s českými potravinami, který jsem viděla, když jsme v červenci jeli z indické restauce. Chci tam jít, ale nepamatuju si cestu.

Další (relativně) dobrá věc je, že malej začal číst a sledovat animáky pro starší děti. Už mě vážně nebavilo mu před spaním číst ty knížky pro čtyřletý děti. Někdy minulý týden se dokonce jednou pokusil si sám utřít zadek. Mohl by to zkoušet častěji, už mě to totiž vážně nebaví. Záchvaty vzteku jsou čas od času velmi krátké, což je taky plus. Ještě kdyby se přestal ptát, jestli ho někdo bude krmit. Chová se jak mimino a to už mu je šest let a v září jde do druhé třídy.

Nebe a oceán

27. srpna 2014 v 13:14 | Choi Mari
"Nevěřím v Boha, ale oceán a nebe jsou mi pro svou sílu a nezměrnost jeho náhradou."

Nevím, jestli se to dá považovat za větu, která inspiruje jednoho dne svět, ale nechtěla jsem psát nějaký blábol o lásce nebo těžkosti života. Těch už ostatní stačili napsat až až. Miluji citáty, jsou to neskutečně inspirativní věci. A někdy až příliš krutě pravdivé. Bylo by fajn, kdyby se našel někdo, kdo by se s mám "citátem" ztotožnil.

(Po bouře a za západu slunce. Mám z okna doopravdy fajn výhled.)

Můj nej song od Kim Jaejoong - All alone

26. srpna 2014 v 15:37 | Choi Mari |  Moje nej songy
김재중[kim-dže-džung] je jihokorejský zpěvák narozen 26.2. 1986 pod jménem Han Jaejun. Jeho jméno bylo změněno poté, co byl v velmi brzo po narození adoptován. V patnácti letech prošel konkurzem SM Entertainment a stal se tak trainee. O dva roky později (2003) debutoval se skupinou TVXQ pod uměleckým jménem Youngwoong Jaejoong, což vlastně znamená Hero Jaejoong. V roce 2009 ale podal společně s dalšími dvěma členy Yoochunem a Junsem proti SM Ent. žalobu. V roce 2010 pak všichni tři společně utvořili skupinu JYJ (Jaejoong, Yoochun, Junsu) pod C-JeS Entertainment. Jaejoong je stále součástí JYJ, ale stejně jako zbylí dva členové má také řadu sólových aktivit. Sám si píše a skládá svá sólová alba, nazpíval několik OST k filmům či seriálům a hrál v několik filmech a seriálech jak korejských, tak i japonských, jelikož japonštinu ovládá plynně.
Jaejoong je moje velká láska. Strašně na něm zbožňuju a obdivuju snad všechno: hlas, taneční schopnosti, hrecké schopnosti, charisma a navíc prý rád a dobře vaří. Tahle písnička je o lásce, ale jak napovídá název, není tak úplně veselá.


Nejvíc mi chybí spíše místa než lidi

26. srpna 2014 v 15:35 | Choi Mari
Chybí mi někteří lidé a moc mi chybí můj kocourek (jakože můj domácí mazlíček), ale daleko víc mi chybí některá místa a určité situace. Za ty čtyři roky, co jsem dojížděla do školy, jsem se stihla nejen naučit zpaměti odjezdy autobusu Plzeň - Mladý Smolivec a zpátky, ale i jízdu linkovým autobusem. Ač jsem se za posledních pět let stěhovala v rámci Plzně asi tak třikrát, pokaždé to bylo nedaleko předchozího místa a tak sem se stala pravidelnou zákaznicí nedalekého COOPu, kde už mě znají všechny prodavačky. Jednou za čas jsme s mladší sestrou strávili celý den na počítači a navzájem si ukazovali videa a další věci.

Hlavně mi asi chybí určitá místa. Jelikož jsem v Plzni žila celých svých dvacet let, tak tam je spousta míst na které mám spoustu vzpomínek (a nejsou to jen hřbitovy). Taky místo, kam sem jezdila na letní tábory a městečko, ve kterém stojí moje střední škola. A několik míst u Starého Plzence.

Lidi mi překvapivě ani moc nechybí. Je to divný, nevidět mámu dýl jak čtyři měsíce v kuse. Přátelé i "přátelé" jsou moc daleko, abych se s nima mohla sejít. Myslím, že zůstat v zahraničí napořád asi bude jednou můj osud. Příští rok mám naplánováno se na 3 - 5 měcíců vrátit, ale ten další, kdo ví? Třeba se ten další rok už vůbec nevrátím. Třeba se už nevrátím vůbec. Mimochodem, rozhodla jsem se další rok vrátit do Anglie, ale zkusit přímo Londýn. Tak snad tam budu víc spokojená než v Leeds.

Kapitola poslední

24. srpna 2014 v 22:11 | Choi Mari
Nějak mi příjde, že kvalitně jsem napsala jen začátek a konec. Ale když připočítám, že to byla moje první povídka s víc jak pěti stránkami, tak to asi zas až tak špatné není. Dostala jsem se na celých sedmnáct stránek a trochu se to sice odklonilo od toho, jak jsem to plánovala - hlavně tedy ten prostředek - ale nějak jsem to zdárně dotáhla do konce a tahle poslední kapitola se mi (alespoň podle mě) vážně povedla. Už jsem asi taky našla styl, jakým bych asi chtěla psát a tak snad příští příběh bude lepší.

Cesta kočárem byla extrémně nepohodlná a sdílet tak malý prostor s čarodějem nebylo nejpříjemnější. Oproti cestě lodí to ale nic nebylo. Nestálé mokro a kolébání a ten pocit, že pod nohama má jen vodu a vodu nebylo nic příjemného. Ještě ke všemu po té bouři, co zuřila osmý a devátý den plavby, chytil mořskou nemoc. Takže na vratkých nohách se nějak snažil dohlédnout na Panenku, kterému se velmi líbil výhled z lodi a nějaká bouře jej nijak neotravovala. Siegfried také zpozoroval jeho oblibu ve zdržování se poblíž koní. To by nebyl vůbec žádný problém. Jeden mu z nich mu dokonce patřil a byl to jeden z nejkrotších koní, jaké kdy Siegfried viděl. Jenže plavba nebyla nepříjemná nejen pro Siegfrieda, ale také pro koně, kteří z neustálého pohybu podlahy byli neklidní a tím pádem i nebezpeční. Takže musel zajistit, aby se chlapec ke koním moc nepřibližoval. Jenže už při cestě kočárem začal zjišťovat, že tohle klidné a tiché stvoření je, ač se to vůbec nezdá, nesmírně zvědavé a hlavně zvídavé. Neustále jej mít na očích a starat se o to, aby se nezranil, Siegfrieda celkem vyčerpávalo a už se jen modlil, aby byli na souši, kde se o něj nebude muset tolik strachovat a bude si moct vychutnávat jeho blízkost.
Siegfriedovi modlitby byli po dlouhých dvou měsících plavby vyslyšeny a na obzoru se objevila pevnina. Jak se přibližovali, dalo se zpozorovat, že v dáli jsou hory, ale ne příliš vysoké, protože jejich vrcholky nepokrýval sníh, a poblíž pevniny zase lesy, dle tmavě zelené barvy nejspíše jehličnaté. Po dvou dnech kdosi z námořníků zpozoroval na pevnině město a poději dokonce i mola přístavu. Jen tam nebyli žádné lodě, což bylo poněkud zvláštní. Jak se blížili k přístavu, město se zdálo opuštěnější a chatrnější.
Kapitán rozkázal přistát a přivázat loď k molu. Jenže i když spustili můstek, molo se propadlo. Tak nakonec všechno včetně koní museli postupně převozit na břeh ve člunu. Vylodění se protáhlo až do úsvitu. Za světla vycházejícího slunce si Siegfried uvědomil, že jeho domněnky se s pravdou zdaleka nemohli měřit. Město bylo již staletí neobydlené. Nikde nikdo a nic. Ani ptáci tu nebyli. Ticho zde se zdálo až posvátné. Město ovládla zeleň. Rostliny prorostly střechami, pokud tedy ještě stály nebo nebyly prorostlé stromy, v jejichž stínu se jim moc nedařilo. A snad jen Bůh ví, zda ten les borovic těžkých na okraji města, byl jeho skutečný okraj, nebo jen les pohlcující všechny známky dávné lidské činnosti.

Dvě mé kresby

24. srpna 2014 v 14:36 | Choi Mari
Včera jsem tenhle bod výzvy přeskočila, protože se mi nechtělo nic vytvářet a ani fotit mé výtvory. Jenže moc dobře vím, že věci se odkládat nemají a tak jsem dnes prolistovala mé dosavadní výtvory a dva vyfotila. Není to žádná sláva, ale snaha byla.

(Měsíc a slunce za mrakem. Od prcka jsem dostala vynadáno, že to mám špatnýma barvama...)

(Nějak jsem si čmárala na papír a vzniklo z toho tohle.)

Nedávno jsem dostala za úkol si s malým kreslit s vodovkama. Bavilo ho to asi deset minut, pak ho to mrzelo. Nad jedním obrázkem strávil celé dvě minuty, než řekl, že je to hotový. Pře témhle krátké umělecké činosti jsem si zase uvědomila, jak moc miluju kreslení.

Ráda bych se přestala bát hlavně lidí

23. srpna 2014 v 12:16 | Choi Mari
Jo, tak trochu se bojím lidí. Neměla jsem nikdy moc přátel a většina těch, co jsem za přátele považovala mě jenom využívali a nakonec mi bodli kudlu do zad. Taky mi nikdy nikdo nevěřil, že jednoho dne něco dokážu. Tomu vlastně nevěří dodnes. A tak i těch pár přátel, co mám (alespoň myslím, jelikož je vůbec nevídám a ani na e-maily neodepisují...nebo se jim protě stydím napsat, jelikož už je to vážně doba, co jsme byli v kontaktu), prostě nestačí, abych někomu věřila. Ohledně vztahů - tím myslím jakýchkoliv - jsem začala být čistě praktická. Proč si hledat kamarády, když se plánuju za 9 měsíců vrátit? Jiní se snaží skamarádit, i když jsou jen na dvoutýdenním letním táboře, ale mě to nějak přešlo.

Strašně ráda bych si s někým povídala, zašla do restaurace nebo do kina. Prostě mít nějakého toho kamaráda/kamarádku. Jenže na druhou stranu zase toužím být sama a nemít nikoho. Ono je to jednodušší. Občas, když o tom tak přemýšlím, tak to v mojí hlavě musí vypadat jak hádka dvou lidí, přičemž jeden přátele mít chce a ten druhý trvá na tom, že je nepotřebuje. Stejně nakonec vyhraje ten třetí, který prohlásí, že jsou stejně všichni tři moc velcí srabi na to, aby vůbec někoho oslovili.

(Pokoušela jsem se vyfotit dva racky, co koužili nad řekou Aire. Líp se mi to nepovedlo.)

Tím se dostáváme k dalšímu mému strachu. Vystupování na veřejnosti nebo prostě jen mluvení s někím cizím. Stejně jako předchozí bod, i v tomhle se postupně zlepšuji. V tomhle tedy daleko rychleji než v tom první. Ohledně toho prvního i šnek běhá o proti mě rychlostí blesku. Ono jde jedna o ty lidi a jednak o něco, co je špatně v mé hlavě. Prostě nevěřím. Nevím jestli sobě nebo něčemu dalšímu.

Když se mě někdo upřímně zeptá, jestli si myslím, že jsem hezká, tak odpovím ne. A když se zeptá, jestli to myslím vážně, tak řeknu, že nejsem ošklivá, ale nejsem dost hezká. Dost.Tohle slovo je všude. Když mi někdo řekne, že hezky kreslím, tak - jo dobře, hezky kreslím. Ale ne dost hezky. Možná vím spoustu věcí a umím poustu věcí, ale v mojí hlavě pořád je, že to není dost dobré.

Pak bych asi ještě mohla změnit strach ze tmy, který většinou mívají děti a ne dospělí. Jenže je to podle mě převlečený strach z toho, že mi někdo nebo něco ublíží a strach z neznáma. Prostě když člověk neví, co ho čeká, tak má vážně strach a neumí se bránit ani nějak jinak připravit. Další důvod může být strach z toho, že budu sama. Někdy být sama chci, ale bojím se být sama v lese. Chodím do lesa ráda, ale když jsem sama, tak si to nemůžu pořádně užít, protože neustále musím ohlížet za každým zvukem. To teda i ve městě, hlavně v noci. Jsem mírně paranoidní.

Mám ještě jeden strach, kterého bych se ráda zbavila. Poprvé jsem jej poznala před maturitou a od té doby se často vrací. Je to strach z budoucnosti. Z toho, co bude nebo nebude nebo co by mohlo být. Nějak se bojím, že to prostě nebu takové, jaké bych chtěla. Že třeba nikdy nenjadu práci, ve které bych byla spokojená. Že nikdy nakonec nic dobrého nenapíšu. Že třeba nestihnu plnit všechny body ze svého seznamu (což je asi celkem pravděpodobné). Že nikdy nepotkám lidi, které bych chtěla a že...Mohla bych pokračovat ještě dlouho. Ráda bych se toho zbavila.

Změnila bych toho asi hodně

22. srpna 2014 v 16:28 | Choi Mari
Je spousta věcí na tomto našem krásném duhovém světě s létajícími jednorožci, které mi doslova pijí krev. A kdybych měla vybrat pět z nich, tak by to asi byli tyhle:

Zabedněnost a zaostalost
To je, řekla bych, jakýsi celosvětový trend. V Čechách je to odsuzování všeho, co se liší. Člověk řekne, že by se rád oblékal do šatiček se spodničkou inspirovanými viktoriánskou dobou a všichni se na něj začnou divně dívat a pomalu ale jistě se s ním přestanou vídat. Člověk řekne, že rychta není hudba a že to stojí za ho*no a jelikož je to zrovn in, tak bude za toho divného, i když jen má jiný hudební vkus. A to nemluvím o rasismu a jemu podobných.
Tím ale neodsuzuji jen Čechy, tohle je vážně všude. Já miluji asijskou kulturu a hodně se zajímám o Asii, i když především tu východní. Ve východní Asii platí stále ještě konfuciánské zásady a jelikož ty cizinci moc nedodržují a není to zas až tak dlouho, co bylo cizincům dovoleno do těchto zemí vstupovat, stačí být cizincem, aby o vás nemile mluvili za vašimi zády. Striktně být ke všem starším a nadřízeným uctivý a udělat, co jim na očích vidím a co rozkáží, i když je to špatně, to je podle mě kámen úrazu spousty Asiatů (i když v tomhle ohledu možná začíná svítat na lepší časy).
Zkrátka a jednoduše, lidi by měli začít být rozumní a přestat všechno odsuzovat ještě předtím, než to poznají.


Nenávist
Příjde mi, že poslední dobou mají všichni neradi a nenávidí strašnou spoustu věcí, lidí, zvířat...Tenhle nenávidí Němce, tamten nemá rád špenátovou kapustu a tahlencta zase nesnáší kluky, co si gelují vlasy. A co vlastně mají ráda? Proč jsou lidi poslední dobou tak negativní? To nic jeného než to špatné neexistuje? A co pampelišky, duha, čokoláda a ten zvuk, když dešťové kapky dopadají na parapet? To neexistuje?

Sahara
A víte, že Sahara dříve nebyla poušť a že za to můžou lidi? Nějak se mi ten obrovský oranžový flek na mapě moc nelíbí. Chtěla bych tam místo pouště lesy. Takže kdyby to šlo, přeměnila bych Saharkou poušť na Saharský prales. To by bylo fajn.


Rodiče
Samozřejmě tím nemyslím všechny. Tím myslím ty nezodpovědné. Když děti nechtějí, nebo si je nemůžou dovolit, tak ať se nějak snaží zabránit početí. A když už se tak stne, měli by být zodpovědní a co nejvíce se o ně snažit postarat. Je spousta dětí v dětských domovem. Tedy ve vyspělých zemích. Ty ostatní jsou na ulici a pracují nebo kradou, aby měli co jíst. Jenže to není jen o tomhle. Oni jsou sami. Nebo si sami připdadají. Nikdy to není takové, jako když rodiče mají, i když jim nemůžou dopřát všechno nebo třeba nejsou nejzodpovědnější na světe. Měli by svoje děti mít rádi.

Čas
Ať člověk dělá, co dělá, vždycky jde jinak, než by chtěl. Čím hůř někomu je, tím víc se táhle. Tohle normálně dělá naschvál. Někdo by mu měl vysvětli, jak jít správně. A taky mi přijde, že je ho čím dál tím míň a míň.


To hezké o mých přátelích

21. srpna 2014 v 15:13 | Choi Mari
Takže něco o přátelích...něco hezkého....tenhle článek asi bude krátký. Jsem vděčná, že mi alespoň někteří z nich odpovídají e-maily, i když jim to trvá tak 3 měsíce, zatímco já jim odpovídám do pěti dnů. No, alespoň že odpoví. Ti ostatní se neobtěžují. A o tom, že by zavolali si můžu něchat zdát.
Jsem moc ráda, že jsem alespoň nějaké přátele měla, i když to vždy bylo jen dokud jsem jim byla užitečná. Občas se někteří z nich dokonce uráčili být užiteční pro mě. S kecy a neochotou, ale někteří se vážně uráčili. Než mě přestalo bavit dělat jim bezmyšlenkovitého otroka a je přestali bavit se se mnou kamarádit.