Cesta ke snům

Leden~

22. ledna 2015 v 13:05 | Choi Mari
Po docela dlouhé době jsem tu s dalšími plky z mého života. Moc dlouhý to asi nebude, nic moc se v mém životě neděje. Začněme u počasí. Pršelo, jak jinak, sokor celou zimu. Pak začalo obča svítit slunce a už to vypadalo na předčasné jaro. Na a pak včera začalo sněžit a sněžilo nepřetržitě celý den. Dnes už nesněží a pomalu ale jistě to taje. Malej sice měl ze sněhu radost, já moc ne. Už se těším na jaro.

Socializace v novém roce

1. ledna 2015 v 12:29 | Choi Mari
Je tu nový rok a s ním i myšlenky o tom starém. Během roku 2014 se v mém životě odahrála řada změn. Poprvé v životě jsem se vydala do zahraničí, asi už tak nějak vím, co bych chtěla a zkouším nějak plánovat, abych toho dosáhla. Nebyla jsem dlouho doma. Umím o hodně líp anglicky. Máma bojuje s rakovinou a moje starší sestra je naprosto neschopná. I když jsem to nejprve neplánovala, ale už jsem začala kupobat dárky jak mojí rodině, tak i té, se kterou teď bydlím.

Ale pryč od nostalgie, začněme mým milovaným blogem. Takže tady máte přehled nekomentovanějších článků, které jsem napsala v tomhle roce:

Brzo letím domů

26. listopadu 2014 v 13:09 | Choi Mari
Příští týden už je prosinec a to znamená, že za čytři měsíce letím domů. Už se vážně těším, až si odpočinu a budu moct mluvit jinak než anglicky. A. se na prosinec hrozně těší, jelikož už asi měsíc má v pokoji pověšený adventní kalendář a nemůže se dočkat, až bude moci otevřít první okénko. Všichni říkají, že se o moc zlepšil, co jsem sem přišla, ale mě příjde, že pořád neposlouchá. A ani se moc nedivím, když je víkend a on konečně může být s rodiči a oni s ním ztráví tak čtyři hodiny denně a zbytek vídendu sedí před televizí nebo u iPadu.

Nové šaty, rakovina a Diwali

25. října 2014 v 11:56 | Choi Mari
Dlouho už jsem nenapsala jeden ze svých šíleněn dlouhých článků z mého "super úžasného" života. Rozhodla jsem se je psát jednou měsíčně, protože se toho zas až tak moc neděje. Tak prostě budete muset jednou za měsíc jeden ten super dlouhý článek přežít.

Mohli bysme začít tak nějak od začátku. Přestala jem číst pohádkové knížky a teď čtu sice knížku pro děti, ale řekla bych že doporučený věk bude tak12 let. Čtení čistě anglických knížek bez slovníku se mi sice pořád ještě nedaří, ale lepším se (a ani nemám jinou možnost). Koupila jsem dvě knížky pro svou starší sestru a pár pro sebe. Pro sebe jsem si pořídila 400 houdred years of fashion - tu hlavně abych měla podle čeho kreslit a někdy v budoucnu třeba i šít - a našla jsem tři korejské učebnice, které v Koreji používají buď na nižší střední nebo na střední škole. Mám z nich strašnou radost, ale abych se z nich mohla začít učit, tak se ještě budu muset pořádně zlepšit.

(Tuhle mám z posledního dne mé dovolené v ČR. Když jsem byla dítě, tak jsme se s rodinou často procházeli kolem Radbůzy.)

Už jen dva týdny...

15. srpna 2014 v 17:39 | Choi Mari
Díky Bohu, už jen dva týdny prázdnin. O den dýl a asi by mě to zabilo. Mám štěstí, že moje host-family strávila tři týdny v Indii, takže s prckem budu doma dohromady necelý měsíc. Jen mě trochu štve, že kvůli penězům, co museli vynaložit na cestu do Indie, teď má host-mother často přesčasy a host-father se na začátku měsíce vrátil zpět do práce a skoro není doma a tak teď budu muset hlídat i v sobotu ráno.

(Tuhle fotku mám ještě z domova. Odchytla jsem kocoura mojí mladší sestry, ale nechtěl se dívat do foťáku.)

Royal Armouries + nějaké ty bláboly kolem

4. srpna 2014 v 17:31 | Choi Mari
Ve čtvrtek 25. července jsem se vydala pěšky do centra města. Byla to sice štreka a večer jsem myslela, ža mi asi upadnou nohy, ale za návštěvu muzea a procházku kolem řeky Aire to stálo. Nebyla jsem si vlastně moc jistá, kam jdu. Do centra jsem se dostala celkem v pohodě. Problém nastla až potom. Večer před tím jsem zkoušela muzeum Royal armouries najít na mpě prý to má být u řeky, což prý je nedaleko za nádražím. Nádraží jsem kdysi náhodně objevila, když jsem se pokoušela najít Call Lane (kterou jsem stále ještě nenašla). Jenže odtud už jsem spíš jen hádala, kam že to vlastně mířím.

(Po cestě jsem našla tuhle dopravní značku, která mě upřímně pobavila.)

Tak se mi prázdniny tak trochu prodlužují

24. července 2014 v 22:08 | Choi Mari
Tak už jsem zpátky v Anglii. Přiletěla jsem zpět chvíli po desáté. Čekala jsem asi pět minut než mě host-father vyzvedl. Ten mi mimo jiné zdělil, že zbytek rodiny v Indii zůstane až do 2: srpna. Takže ještě týden a něco nebudu mít tolik práce. Sice budu uklízet dům a mám od host-mother nějaké drobné úkoly, ale jinak si můžu dělat, co chci.
A to doslova. On byl totiž až do nedávna v Londýně u sestry. Takže jsme z letiště jeli rovnou nakoupit, abych doma neumřela hlady (to bylo taky poprvé, co mi někdo řekl: "Vyber si co chceš, já to pak zaplatím). On mě totiž vysadil doma, najedl se a odjel na 3 dny učit do Birminghamu. Takže už zase budu doma úplně sama. Díky bohu za to, že ještě jsou v Indii. Být s malým doma měsíc a půl bych asi nepřežila. On i ten měsíc asi bude až až.

(Když už jsem nějakým způsobem dorazila na letiště o 3 hodiny dřív, tak jsem si to tam alespoň vyfotila.)

Druhý týden v Čechách proběhl o dost klidněji než ten první. Často jsem se chodila někam projít. Jednoho dne (asi pátek a nebo pondělí, určitě ale vím, že lilo jak z konve) jsme s mladší sestrou zapluli do několika sekáčů. Díky bohu, že lidi s vytisklou letenkou a jen s příručním zavazadlem nemusí být odbaveni. Obývám se, že můj kufřík měl menší nadváhu. Ani netuším, jak jsem to tam všechno nacpala.

(Takhle vypadá schodíště v domě, kde bydlím - tím myslím v ČR, v Anglii bydlím v domku.)

Největší šok ale nastal v úterý. Umřel mi počítač. Táta ho naštěstí nějak oživil, ale všechno je v háji. Veškerá data byla smazána. Nejvíc mě asi mrzí moje rozepsané povídky. Ta jedna byla fakt hustá. Až se divím, že jsem to napsala já! No, ale nebudu nad tím jen lámat rukama, prostě budu psát náměty, které si pamatuji znovu a ještě lépe. Měla jsem šílené štěstí, že jsem se zrovna nepokoušela plodit něco do nějaké soutěže.

Tak si užijte zbytek prázdnin a buďte opatrní, jinak dopadnete takhle:
(Ten text je tak stupidní, ale je to neuvěřitelně chytlavé.)

Za týden zpátky do Anglie...

18. července 2014 v 18:39 | Choi Mari
Do Čech jsem přiletěla zpět minulý týden ve čtvrtek kolem desáté ráno. Musela jsem vztávat v pět, abych stihla let, který byl v 7:15 (přibližně). Ráno jsem si dala toust a můj host-father mě odvezl na letiště. Nevím, jestli to tak bývá normálně nebo to bylo kvůli té rekonstrukci, ale na letišti byli úplně všichni lidi v jedné frontě a pro kontrolu všech lidí tam byli asi jen tři pásy. Takže i když jsem na letišti byla včas, bylo přede mnou asi tak dvě stě lidí a jen tak tak jsem stihla let. Jen tak mimochodem - ráno v anglii bylo vedro a obloha jak vymetená a v Praze jsem málem umrzla a pršelo.

(Tohle mě čekalo v Praze.)

Jak už jsem psala, do Prahy jsem dorazila kolem desáté. A neměla jsem vůbec tušení, jestli tam na mě někdo čeká nebo ne. A oba mobily jsem měla vybitý. Takže jsem musela najít zásuvku a zavolat mámě. První zásuvku jsem našla hned u východu, ale ta nefungovala. Pak jsem uviděla cedulku WC a řekla si, že tam by nějaká být mohla. U záchodů skutečně byla funkční zásuvka, ale máma mi to nezvedala. A jelikož už jsem na letišti byla skoro hodinu, vykašlala jsem se na ní a zakoupila si jízdenku do Plzně a dopravila se na autobusové nádraží. Když jsem tam tak seděla, zavolal mi můj ctěný rodič, že pro mě nikdo nepřijde. Krapet pozdě.

(Jen pro srovnání - takhle to vypadalo večer před odletem v Anglii. A ráno bylo stejně vymeteno.)

Letí se na dovolenou~

7. července 2014 v 14:42 | Choi Mari
Ve čtvrtek ráno letím na dovolenou. Většina z vás asi lítá na dovolenou do ciziny. Já to mám na opak - letím z ciziny do ČR. Už se těším, až si odpočinu, protože následujících 10 měsíců dovolenou nedostanu. Návíc mě po příletu čekají 6-ti týdenní prázdniny. Doufám, že to nějak přežiju.

Už se těším na večně nezamračenou oblohu. Plánuju splnit co všechny moje cíle spojené s Č. Tak mi držte palce (i když to nejsou jedny z těch těžkých). Jo a chtěla jsem se pochlubit svými novými punčochami:


Nevím jak v Čechách, ale tady to žilo Tour de France. V City center byli obří obrazovky a spousty lidí společně sledovali celý závod. Já šla jen náhodou kolem, páč jsem si kvůli své cestě musela koupit příruční kufr (přiletěla jsem jen s kufrem a batohem...a kufr jsem si taky musela koupit nový, jelikož ten můj byl v dezolátním stavu. Ale to bylo už před pár týdny).

Chtěla jsem svěřit s jenou britskou zvyklostí. Garáž = skladiště. Tady snad nikdo nemá auto v garáži. Lidi tu mají garáž obloženou policema, který jsou napěchovaný (a moje host-family má ve volném prostoru podložky na cvičení a takový ten přístroj na běhání). Auta stojí venku.

(Tohle už není moje fotka, já v Japonsku ještě nikdy nebyla.)

Psala jsem e-mail do Student Agency a mám dvě možnosti: udělat si řidičák a pak se rozhodnout, do které země chci a nebo to udělat tou snažší cestou a rovnou se rozhodnout pro Irsko. Irsko mě strašně láká, ale nechce se mi hned zkoušet tu jednodušší variantu. I když na druhou stranu, myslím si, že řidičák je něco, co v životě nedokážu. Ale možná bych to měla zkusit.

Možná jste si všimli (i když pravděpodobně asi ne), že úplně dole pod všemi těmi serepetičkami pod menu cosi přibilo. Trochu jsem přemýšlela a mám pro blog konečně logo. Přemýšlela jsem nad tím už od ledna a konečně to mám. Uvítám váš názor. Tak tady je:


Skládá se z počátečních písmen slabik v mém jméně (tom korejském samosebou, s tím českým bych tam těch písmen měla snad dvanáct a ne tři).

Jo a možná jste si mohly i všimnout, že seznam mých cílů se nepatrně zkrátil. Podařilo se mi splnit pár bodů (ale seznam a moje sebehodnocení ohledně tohohle plánuju na nový rok). Ale chystám si seznam bodů v mém seznamu "Co udělat pro lepší sebevědomí", tak jestli máte nějaký nápad, tak sem s ním. Už tam mám jít se sama najíst do restaurace a objednat si jídlo donáškou a tyhle věci.


Přemýšlela jsem ještě nad dalšími možnostmi, co udělat se svou budoucností. Jestli budu pokračovat do další země jako Au-pair, tak si chci dát na čtyři nebo pět měsíců pauzu a skusit najít nějakou roli, komparz nebo focení. Prostě cokoliv, abych se nějak dostala do toho prostředí a ozkoušela si to.

Pak jsem i přemýšlela, že bych si našla brigádu a šla na koreanistiku do Prahy. Jenže nejsem moc na učení a docela se obávám, že bych ani přijímačky nedala. A taky si úplně nejsem jistá, jestli by mě to doopravdy bavilo. Mě na tom asi láká hlavně to, že bych měla nějaké kontakty s Korejou a měla lepší šance se tam dostat.

Taky tu zůstává možnost, že si skutečně našetřím na vízum a skutečně najdu rodinu v Koreji. Pak se nemáme asi o čem bavit. To by pro mě bylo asi nejideálnější. Sice se ještě pořád trochu děsím toho kulturního šoku a moje korejština se zlepšuje hlemýždím tempem, ale s angličtinou jsem na tom od dost líp a tak si i trošku víc věřím.

Pak je tu ovšem čtvrtá možnost. Docela by mě lákalo zkusit k-pop Contest. Jenže to bych musela trénovat a být v ČR. Takže poslední možnost je, že si najdu práci nebo brigádu a seženu někoho, kdo do toho půjde se mnou a budeme rok nacvičota (jako že na Contest 2016, jelikož plánuju vrátit se v dubnu a to už je tuším i po předkolech).

No, takže mi snad se nakonec rozhodnu správně a jestli máte před sebou dovolenou, tak si jí užijte.

Tak trochu o Indech, tak trochu o Britech a tak trochu o mě

17. června 2014 v 15:22 | Choi Mari
Než jsem odletěla do Anglie, všichni mě varovali, že tady se boty nezouvají. Nevím, jak praví Britové, ale moje hostitelská rodina jsou Indové, a ti pro změnu chodí po domě bosí i v zimě. Taky mi všichni říkali, že Britové vaří ledatak mražená hotová jidla v mikrovlnce. Moje rodina nejsou tak úplně Britové a pochybuju, že všichni si dělají jen ty mražené hnusy. K večeři je každý den rýže, chappati a další indická jídla, která jsou v naprosté většině případů vážně strašně dobrá.

Už je to skoro 2 měsíce...

26. května 2014 v 21:15 | Choi Mari
Už je to skoro 2 měsíce, co jsem dorazila do Anglie. Některé věci mi tu vadí a jiné ne. Posledně jsem psala o svém výletu na hřbitov.Tenhle víkend jsem chtěla jít na další výlet, ale jelikož host-mother celý víkend byla v práci, tak jsem byla požádána o hlídání. Dostala jsem místo obvyklých 75 liber 100, takže si nemůžu stěžovat.
Byla jsem se ve městě podívat v obchodě s hudbou (a našla jsem dárek pro svojí mladší sestru...měla asi před měsícem narozeniny, tak jí to někdy pošlu) a dost mě to zklamalo. Zaujalo mě jediné CD a to Miyavi. A jelikož jeho písničky neznám, jen vím, že se přátelí s The Gazette (u těch bych neváhala a CD brala), nechtělo se mi za CD utratit 11 liber.

(Most v parku u řeky.)

Konečně Hang Sing Hong!

5. května 2014 v 21:00 | Choi Mari
Po nějaké době zase článek plný fotek a nedůležitých věcí, co se mi přihodily. První věc asi je, že v tom castingu jsem neuspěla. Asi nejsem tak úplně podle jejich představ. Tak třeba někdy příště.
Přišla jsem na jednu věc, co mi zdejších dětech příšerně vadí. Pamatujete si, jak jste jako děti byli špinaví a vůbec vám to nevadilo? Zdejších dětem to příšerně vadí. Vlas ve sprše je příšerná katastrofa a musí se odstranit. Jak může být nějaké dítě takhle posedlé pořádkem?

(Tahle nějak vypadají všechny domky v Meanwoodu.)

Ovce jsou všude!

18. dubna 2014 v 20:26 | Choi Mari
Původně jsem chtěla tenhle článek napsat až někdy jindy, protože dva články denně mi přijde poněkud moc. Ale pak jsem si řekla, že by bylo fajn se z toho všeho vypsat.
První věc je...zjistila jsem, že miluji nákupy! Mám tu už své oblíbené obchody a skoro každý víkend chodím utrácet. Kdybych si balila, tak za chvíli se mi to už ani nebude vejít do kufru, se kterým jsem přiletěla...No, já stejně potřebuji nový. Nejsem si jistá, jestli by v takovém stavu ten můj chudáček přežil nějaké další cestování.
Zatím jsem utratila nejvíc peněz v Primarku (Pound land je na to totiž až moc levný). Ale zjistila jsem, že Clarie's a Daichman taky nejsou k zahození. Dneska jsem při nečekaném výletu do Yorku (jako že nákupního centra blízko Yorku, přímo do toho města ne) zjistila, že při výprodejích se dají fat pěkný kousky najít i v Next.

(Narcisy jsou tady snad úplně všude.)

A když už jsme u toho nakupování, rozhodla jsem se do své rubriky s ulzzang pokusy přidávat nejen fotky, ale třeba i nějaké typy a návody a tak podobně. Takže se tu možná objeví sem tam nějaký článek o make-upu nebo oblečení...To jen aby jste se nelekli, jestli jste tu správně.
Poslala jsem tenhle týden svůj příspěvek do jedné literární soutěže. V plánu mám zusit ještě nejméně další tři. Jestli můj příspěvek nezvítězí, budete si ho moct přečíst tady. No, a jestli zvítězí, tak by bylo zbytečné to tu zveřejňovat, když cenou je otištění ve sbírce povídek.

(Tohle je tu zatím můj jediný kamarád...Možná bych nějak měla začít říkat.)

Je fakt, že moje angličtina se tu hodně rychle hodně zlepšila...ale můj strach z oslovení lidí ne. Takže kromě host-family a paní učitelky málokdy prohodím s někým slovo (pokud se nepočítají prodavači ptající se, jestli potřebujete tašku). I když na sruhou stranu, dřív bych rozhodně nešla sama jen tak nakupovat.
Měla jsem v úmyslu zůstat u mojí host-family co nejdéle. Rozmyslela jsem si to. Za rok chci zkusit jinou rodinu a nejlépe úplně jinou zemi. Samosebou, že můj vyhlédnutý cíl je Korea, ale spokojím se i s nějakou jinou rodinou tady v Anglii.

(Na tehle dům jsem náhodou narazila na své procházce.)

Já nic proti svojí host-family nemám. Mám je i celkem ráda. Matka má sice svoje chyby, ale ráda si s lidmi povídá a je ke mně docela milá. Ten starší syn je ke mně moc hodný a miluje hudbu. Otce jsem poprvé viděla až minulý týden, protože byl na operaci se zády a bude teď dva měsíce doma. Je to hrozně milý člověk. Dědeček z otcovy strany, co tu byl až do středy, ke mě taky byl moc hodný. Sice se mnou mluvil jak s malým dítětem, ale sestavil mi novou postel (to jako klobouk dolů, když vetchý stařec, co chodí o holy dokáže něco takového). Ve středu odjel a přiletěli matčiny rodiče z Indie. Za dva měsíce se zase do Indie vrátí. Jsou tu pomoct, když je otec po operaci. Nejprv se mi nezdáli, ale včera jsme hráli karty a jsou celkem fajn (děda chudák prohrál).
Problém je ale ten prcek, co se o něj starám. Rok to s ním nějak zvládnu, ale nedivím se, že tu žádná au-pair dýl jak rok nezůstala. Je strašně sebestředný. To děti bývaj, ale normální dítě vám neřekne, že tohle je jejich dům, takže musíte udělat, co řekne a nenazývá vás nehezkými jměny. Matka mi pořád říká, ať jsem k němu milá, že mě pak bude poslouchat. Jenže s ním to nejde po dobrém a ani po zlém.
No a pak mi mírně pije krev, jak si všichni myslí, že nepořádek se uklidí sám od sebe. Jelikož jsou tu prarodiče, tak je tu ještě víc prádla na praní a nádobí na umívání. Taky spolu o hodně víc mluví marathi a moc se mi nelíbí, že jim nerozumím.

(Prej je to strašidelný dům...Strašně bych chtěla dovnitř, ale nevím, jestli se to smí.)

Ale zase abych si tu jen neztěžovala, tak prcek má jednou za čas i světlé chvilky. A díky bohu jsem v pondělí zase do školy (nevím, kdo vymyslel dvoutýdenní velikonoční prázdniny).
V sobotu plánuji nákupy a v neděli nějakou dlouhou procházku, ale taky to možná bude všechno úplně jinak. Řeknu si o peníze a uvidí se.

Jo, už si šetřím na svou vysněnou cestu do Koreje. Zatím mám stranou asi jen 115 liber, ale v přepočtu na naše to zas až tak malá částka není.
...A k tomu nadpisu...Oni fakt byli úplně všude. Cestou do Yorku jsem tak 200 ovcí dohromady viděla určitě.

Tousty a cool věci

11. dubna 2014 v 18:51 | Choi Mari
Moc jsem si nevšímala trendů mezi dětmi v Čechách, ale v Anglii, co není cool, to nechtějí. Tohle slovo opakují snad v každé druhé větě. Nemám moc ráda způdob, jakým jsou děti v Anglii vychovávány. Strčí se jim tablet, aby byli zticha a nějak se zabavili. Mají deset beden plných hraček a pořád se jim kupují nové. Snad každá den dostávají spousty sladkostí. A nikoho neposlouchají. Úplně všechny určitě ne, ale to, které mám na starosti já jo.

(Hřbitov v Meanwoodu, Leeds)

První týden v Anglii

29. března 2014 v 19:50 | Choi Mari
V neděi večer minulý týden jsem dorazila do Anglie, takže jsem tu už téměř týden. Ale asi bych měla začít úplně od začátku. Takže někdy na zažátku ledna jsem šla do Student agency, kde jsem dostala papíry, které mám vyplnit a seznam dalších věcí, které jsem měla přinést. To jsem sice za tři týdny zvládla, ale musela jsem čekat na nové doklady. Když mě zaregistrovali, přišlo na řadu čekání. Ve Student agency mi bylo řečeno, že s mojí angličtinou a protože nemám řidičák, může to trvat i půl roku. Ta tři týdny mi byla navržená rodina. Rodina musí zavolat au-pair na mobil. Rozumněla jsem sice poměrně dobře, ale jaksi jsem nevěděla, co říkat. Dlaší den mi volali znovu, protože to zrovna byla doma jejich česká au-pair a tak mi mohla všechno vysvětlit.
Rodinu jsem vzala, jednak jsem se bála, že by se další nenašla a taky mě to poslední dobou v práci pěkně štvalo. Takže se všechno zařídilo a já se odpoledne 23. března vydala na letiště. Na letiště me autem hodil mámy kamarád, takže letiště jsem naštěstí hledat nemusela.
 
 

Reklama